Jmenuji se Bonny. Jsem čistokrevná německá ovčanda a narodila jsem se jedné jarní noci z 18. na 19. března roku 2002. První koho jsem na tomhle světě ucítila (nemůžu říct uviděla, protože jsem tenkrát byla ještě úpně slepá) byla moje nynější panička. Její ruce mi pomohli na svět a pak už se o mě začala starat moje maminka Brenda. Nejvíc ze všeho jsem měla ráda její mlíčko. A protože pití mlíčka byla moje hlavní starost, tak jsem rostla jako z vody (pardon mlíčka).
Když mi bylo šest týdnů, začala jsem se postupně seznamovat s dalšími kamarády, kteří se mnou bydlí. Je to můj strejda Aránek, moje babička Conny a zatím ještě i moje sestřička Enni.
O pár dnů později přišla první zrada. Panička mi uvázala na krk takový kožený pásek, že prý ho mám nosit (prej to nosí každej pes, já tomu moc nevěřim) a jako by toho nebylo dost, tak na ten pásek připnula nějakou šňůrku, které říká vodítko a chtěla, abych šla za ní. Já nechtěla a tak, když panička za vodítko zatáhla já vyhlásila stávku, lehla jsem si na záda a dál už ani krok. Jenže čas běžel, já rostla a tak i to vodítko mi přestalo vadit.
Další zrada přišla, když mi byli tři měsíce. Šli jsme jako obvykle na procházku a panička najednou zamířila k takovýmu divnýmu baráku. Šel z něj strach a ještě víc pachů, ze kterých jsem vůbec nebyla moudrá. Určitě už víte, že ten barák bylo veterinární středisko a mě čekalo první povinné očkování. Vešli jsme s paničkou dovnitř a tam byl nějakej pán v bílém plášti, který nás hned pozval dál do své ordinace (tak nějak tomu říkal). Posadil mě na stůl a já vůbec nevěděla co se bude dít dál. Pak přišla největší zrada: ten pán se ke mě zákeřně přiblížil zezadu a bodl mě do kožíšku něčím ostrým. Já vyjekla a panička mi řekla, že už to bude dobrý, rozloučila se s tím zloduchem a šli jsme domů. Sem už teda rozhodně nikdy nepůjdu, na chudáka štěňátko s jehlou, že se nestydí fuj fuj!!!
Když mi byli čtyři měsíce začala jsem se pomalu seznamovat s okolím svého města a můžu říct, že procházky s paničkou mám pořád ve veliké oblibě.
Jednou asi tak o měsíc později jsme jako obvykle šli s paničkou ven na procházku a co se nestalo. Panička se zastavila v takové boudičce (říkala tomu zastávka - nevím k čemu to je dobrý, to já mám hezčí boudu) a tam jsme čekali. Za chvíli přijela s obrovským rámusem taková velká potvora (dost odporně páchla), které panička říká autobus, a že prý se svezeme. Vlezli jsme tedy obě dovnitř a ta příšera se rozjela. Celý se to třáslo a vydávalo podivné zvuky. Protože jsem byla s paničkou, tak jsem se vůbec nebála. Za chvíli ten kravál přestal a my jsme vystoupili na úplně cizím místě, kde jsem to vůbec neznala. Tak to bylo moje první setkání s autobusem.
Čas běžel a běží dál. Dnes již nejsem tím malinkatým štěňátkem. Jsem devítiměsíční skoro dospělá slečna a mám nádhernou tmavě vlkošedou srst. Umím poslouchat (když chci), poznám když jdeme ven, jakou má panička náladu a objevuji stále nové a nové věci . . .